K zamyšlení – jak (ne) motivovat mládež ke sportu

 

Máte rádi basketbal? A jste či nejste špičky, hvězdy, extraligy? Máte ho prostě rádi, tu vaši nadregionální „srandasoutěž“, ligu D, okresku, přebor, 1.ligu, extraligu. Úroveň nehraje žádnou roli v přípravě mládeže a dětí. Neinvestují snad kraje, města, instituce a ministerstva spoustu financí do sportu mládeže? Motivační hesla, letáky, programy atd. Snažím se mé svěřenkyně vést k zodpovědnosti, dochvilnosti, týmové spolupráci. Věřím totiž, že zkušenosti se nepředávají jen extraligovým sportovcům a reprezentantům, ale všem dětem, které mají zájem, proto jakákoli, i ta okrajová, nedůležitá soutěž pro mě důležitá je.
Letošní sezona mi, ale vyslala jiný vzkaz. Jsou týmy co zápasy opakovaně ruší. Nemají se pak k férové komunikaci, nechtějí zápasy nahradit. Raději prohrají kontumačně. Co se stalo, že nechají tým dojet na jejich palubovku i 150 km, převléct, rozcvičit se a pak se nedostaví. V době mobilních telefonů zruší zápas mailem o půlnoci? A respekt k soupeři a fair jednání se poděly kam? Důvody? Covid, jasně, nemoc, naražená noha, taneční, dálka, rodiče……mnoho důvodů. Je teda sportovně výchovné nehrát, nebrat děti na zápasy, protože jsou třeba daleko? Protože máme rýmu? Protože covidová doba? Nemělo by to být naopak? Snažit se využít každé možnosti k odehrání zápasů? Chápu, že tady ta doba nemocí byla, ale dlouho po ní pokračujeme už s výmluvami. Poté, co jsme se nespočet měsíců rozčilovali nad tím, že naše mládež sedí doma a musí civět do monitorů kvůli distanční výuce…
Když chcete hrát, musíte hrát! S chutí a pořád. Zápasů je málo, a proto můžete trénovat, chystat se, ladit, regenerovat. Neučme děti kontumovat zápasy, protože bychom museli někam jet. Někam jet je v rámci zážitku a tmelení kolektivu fajn.
Mám pocit, že to po těch pár letech v basketbalu napsat můžu a musím. Snad jsem v tomto ohledu už pár situací zažil a viděl. Bez nadsázky, míň bolí prohrát finále mužské extraligy nebo reprezentační zápas než sledovat trénující děti, které pak z hloupých, neopodstatněných důvodů nehrají.
Takový boj s větrnými mlýny, trochu zbytečný. Mám kvůli tomu chuť přestat, neplýtvat časem, ale pak mě zase jedna hezká povedená akce s dětma a ty děti vrátí zpátky a vím, že to pro pár lidí smysl má.
Prosím tedy, a apeluji, ať se do soutěží hlásí jen ti, co hrát chtějí! Jeden z mých týmů z výše uvedených důvodů odehrálo od září 7 zápasů. Slovy – sedm.

Pavel Staněk, Ice